Oslava dožití krásných 100 let

18. 03. 2021
I v takto náročné a na první pohled negativní době se kolem nás dějí pozitivní věci. Jednou z nich byla i oslava stých narozenin naší klietky paní Marie Švachové. V časopise Lískáček vyšel na počest oslavenkyně článek, respektive rozhovor s ní.
Paní Marie Švachová oslavila 29.ledna 2021 krásné jubileum. Dožila se 100 let.

Jmenuji se Markéta, pracuji v Domově pro seniory jako aktivizační pracovnice a paní Švachovou považuji za svůj životní vzor. Když poslouchám vyprávění o jednotlivých etapách jejího života v kontextu historických událostí 20. století, tak je to nezapomenutelná zkušenost. Pochází z Moravských Bránic, kde prožila takřka celý život. Byla dvakrát vdaná, jeden syn léta žije s rodinou v Německu, s druhým už se musela rozloučit. O rodině mluví s velkou láskou a je vidět, jak je na ně hrdá.

Na svůj věk je ve vynikající mentální kondici. Na zahradě Domova sedává ve stylových slunečních brýlích a živě diskutuje o tom, jaké to bylo dřív nebo o současné politické situaci. V televizi často sleduje ČT24, prý, aby byla v obraze. Ráda si dá kafíčko a zákusek. Říká, že se všemi okolo se má vycházet dobře, jinak člověk akorát sám sebe otravuje. K životu přistupuje velmi pragmaticky a se smyslem pro humor. Pokusila jsem se k oslavě jejího jubilea sepsat malý rozhovor, abych Vám mohla tuto nevšední dámu alespoň zprostředkovaně představit.

Paní Švachová, řekněte prosím něco o sobě. Říkáváte, že se teď teprve máte čas dívat na televizi. Koukáte hodně na válečné dokumenty, jak to vlastně bylo. Žádné informace o tom, co se děje, se k Vám tenkrát nedostávaly.
Oni se k nám nesměli dostat. Dlouhý vlny z rádia se musely vydělat, aby se nemohla poslouchat cizina, takže nám nikdo nic neřekl. Nikdo nic nevěděl. Taky poslouchat cizinu bylo pod trestem smrti.

Když začala druhá světová válka, tak už jste byla dospělá. Myslíte, že válka bylo to nejhorší, co jsme zatím zažili?
Myslím si, že jo. Když byla válka na spadnutí, tak všici lidi a my taky kopali na dvoře díry a dávali jsme tam cementové skruže jak do studny. No a do toho jsme dávali peřiny, šaty, no prostě všechno cenné. Na to se dala deka a nasypala se hlína. Jak šla fronta, tak oni všechno, co našli, Němci brali. Když se nemohli dostat do baráku, tak rozmlátili okna. Poslední týdny války jsme museli být pořád zavření v krytu u souseda sedláka, bylo nás tam pět rodin i s děckama, spali jsme na bramborách a řepě. A nějak jsme to přežili.
Moje sestřenice měla manžela a on se šel podívat s dcerkou po Bránicích k babičce, no a najednou zasvištěla kulka a střelili ho do stehna. Asi trefili tu hlavní žílu, protože krvácel hrozně rychle. Auta nebyli, doktor byl daleko do Kounic. On vykrvácel. Takže tak taky vypadala válka. Že se šel jenom podívat k babičce a byl mrtvej. To byly škaredý případy.
No a potom holt po válce se začalo tancovat. Všude byly tancovačky na každého svatého, hned se na tu válku zapomnělo. To si všichni mysleli, že nastanou lepší časy. Jenže byli jen do 48. roku. Potom přišli komunisti a začali střílet naše lidi zas.

Co jste si tenkrát o tom myslela? O nástupu komunismu?
No moc ne. Většinou lidi nadávali, když viděli, jak se chovají. Všechno brali. Všechny baráky, všecko znárodnili, pola sebrali lidem, všechen dobytek. Ti sedláci úplně brečeli, když jim brali koně pryč. Každej sedlák je na koně hrdej. Ti komunisti se zachovali hrozně škaredě. Já jsem se tenkrát ještě o politiku nezajímala. Tenkrát jsem akorát vozila děcka v kočárku.
 
Váš syn v dospělosti utekl s celou rodinou do Německa. Věděla jste tenkrát, že se syn chystá emigrovat?
Ne, vůbec. On mi nic neřekl. On byl hrozně naštvanej na komunisty, že ho nenechali studovat. Pořád čekal, kdy bude mít příležitost ujet. Podával si žádost do Jugoslávie na dovolenou a oni mu ju furt nechtěli dát. Najednou jim dali povolení, tak jeli, ale nic si s sebou nebrali. Kdyby jim to našli v autě, tak by je nepustili. No a pak jeli přes Rakousko přímo do Německa. My jsme se to dozvěděli až potom, když nám napsal.

Celý život jste pracovala jako švadlena. Ještě v 80 letech jste šila. Kdykoliv přijdu k Vám v šatech nebo novém svetru, tak si toho okamžitě všimnete. Máte na to prostě oko. Co říkáte na současnou módu?
Byla jsem dámská krejčová, to je rozdíl. Ta totiž umí ušít všechno. I kabáty. No dřív to bývalo lepší. Chodilo se v pěkných šatech. Syn byl umělecký kovář, no, a když měli ty jejich porady s inženýry a pak si dali kávičku, tak se mluvilo o všem možném. Když řekl, že matka je švadlena, tak jejich manželky jezdily za mnou do Bránic z celého Brna šít. Práce jsem měla hodně. Šila jsem všecko. Co to bylo plesových šatů šít, nebo svatby. Krásné dlouhé bílé šaty. Já si myslím, že tenkrát byla lepší móda než teď. Lidi chodili v pěknejch kabátech a kloboukách. Až přišli komunisti, tak se to nesmělo nosit. Jenom šátek na hlavu, hubertus a šedý přezůvky. Těm přezůvkám se říkalo „šedej mor“. To nosili všici, jinačí boty nebyly.

Jak jste se ocitla u nás v domově pro seniory?
Doma je doma, to je vždycky lepší než v cizině. Ale nedalo se tam být, protože už jsem byla hodně špatná na nohy. Každou chvílu jsem spadla a nikdo tam nebyl, aby mě zvedl, takže jsem musela čekat, až někdo přijde a zaklepe na okno. Naposled jsem seděla večer na válendě a chtěla jsem si jít natočit hrnek s vodou, jenomže jsem si stoupla tak nějak náhle, že jsem sjela a spadla jsem na zem. Zlomila jsem nohu v krčku. Byla jsem v nemocnici a na LDNce několik měsíců.
Syn viděl, že už to se mnou tak dál nepůjde, tak začal shánět tady ty domovy, kde by se mu pro mě nejlíp líbilo. No a přišel tady na tento, že bude asi nejlepší. Tak mě potom syn odvezl rovnou sem, šaty… prostě oblečení, abych to tady měla jako doma.

A vy už jste se po tom osudném pádu zpátky do Vašeho domu nikdy nevrátila?
Ne. Já jsem tam nechtěla jít. Syn mě říkal, ještě než jsme ten barák prodali: „jeď se mnou a podíváš se, co si tam můžeš vzít“. Ale to už jsem tady byla na vozíku a nechtěla jsem se tam takhle ukazovat, na vozíku. Tím pádem jsem tam už nikdy nešla.

Celý život jste prožila v Bránicích v domečku. Jak se Vám žije v domově pro seniory?
Tady se mám výborně. Protože o nás sestřičky dobře pečují, i ty zdravotnice jsou velice příjemný. V létě nás vozí na zahradu, tam je to vůbec výborný.

Nedávno jste se nechala očkovat proti koronaviru. Co na to říkáte? Na současnou situaci?
Já na to nebudu říkat nic, já tomu vůbec nerozumim. Ale že je to všude ve vzduchu, to je jasný. Kdy to zmizne, to nikdo neví. Kór když je to v celým světě. To není jenom tady u nás, že? U nás je to teda nejvíc z celé Evropy. Já nevím, jestli se to rozlezlo z té Číny, ale nikdo tomu nemohl asi zabránit, aby to postihlo všechny lidi. A taky co už jich umřelo, že? No lidi taky umírali dřív, měli všelijaký nemoci jiný, ale když se toto k tomu přidá, tak je to dvakrát tolik. Ale my jsme na to krátcí. Když je na to krátkej Babiš, tak my už kór.

Máte nějaký recept na dlouhověkost?
No to nemám. Mě by v životě nenapadlo, že tady budu tak dlouho strašit.

Podle toho, co já u Vás vidím, tak asi dobrá nálada a selský rozum.
No já si taky myslím, protože člověk nemá být moc chytrej, vždycky na všechno. No a ta dobrá nálada má být. To taky. A kafe. Já mám malej hrníček, abych si mohla dát víckrát.
 
 
 
 
clanek-web-1.png
clanek-web-2.png
IMG_20210129_102725.jpg
IMG_20210129_102745.jpg
P1040203.jpg